Zemědělství bez rytí a orání (1)

Publikováno: 
20.9.2013
Autor: 
Redakce

Rýt nebo nerýt?

Určitě rýt… Také je ještě možné orat, řeknou nám zahradníci. „A čím hlouběji, tím lépe!“ Jinou odpověď od těch, kdo pokolení za pokolením kopá a oře půdu, lze těžko očekávat. Můj dobrý známy říká laskavě: „Půdu je potřeba čechrat! Aby jako peřinka byla. V tomto případě se i brambory urodí jako hlava.“ Kdybych mu položil tu otázku, tak by určitě řekl „Ano, obdělávat!“ a ještě k tomu by se mi vysmál.

Ten můj přítel obdělává 30 arů. Vychoval hříbě, koupil pluh, hrobkovač, bránu. Chová krávu, prasata, drůbež… Jeho statek je nejobdělanější a asi nejlépe hnojený z celé vesnice. Půda jako prachové peříčko. Brambor má fůru, rozsypává je po dvoře, suší, přebírá, sbírá a skladuje… Ale asi po měsíci je začíná znovu přebírat a hodně plných kýblů odnáší dobytku. Ještě, že má komu to dát zkrmit!

Ostatním brambory také hnijí. Nechápou a říkají si, proč asi? Možná špatný rok… Možná ekologie… Možná… Opakuje se to častěji a pravidelněji.

Sama se nabízí otázka: „Nemstí-li se půda za to, že ji obracíme?!“

Kdo „čechrá“ půdu v přírodě

Příklad ze života. Dostali jsme pozemek. Půda byla jako kámen, hnojivo „neviděla“ už dlouho. První rok jsme jí obdělávali jakžtakž bez hnoje, až na podzim se nám podařilo dovézt dva vozíky. Byl jsem naučen: rozhoď hnůj a hned ho zaorej. Dlouho jsem hledal, kdo by to udělal, až jsem ho konečně sehnal.

Hnůj už byl po políčku rozhozen, domluvený traktorista se však neobjevil. A k tomu ještě nasněžilo, takže snahám byl konec.

Brzy na jaře si celá naše rodina nachystala rýče. Vědouc, jak těžko se nám rylo minulý rok, jsem se velkou silou opřel do rýče a… ten lehce zajel do země. Zkusil jsem to ještě jednou a zase jako bych ryl do prázdna! A tak tomu bylo na celém pozemku. Kdyby nebylo plevele, tak bychom ani neryli. Když po čerstvě poryté půdě běhali havrani a sbírali žížaly, pochopili jsme, kdo půdu zkypřil!

Nejdéle trvající válka

Co děláme, když ryjeme nebo oráme?

Tím pokračujeme v nejdéle trvající válce v celé historii lidstva. Představte si, že by vás okamžitě přemístili do Arktidy, kde je teplota 50°C pod nulou. Dokážete to přežít? Nebo se v okamžiku ocitnete pod spalujícím sluncem Sahary. Je možné, že vás to nezabije, ale tvořivá práce asi také moc nepůjde. Bude potřeba alespoň zůstat na živu.

Totéž prožívají i obyvatelé půdy, když ji obracíme. Tím se to mnohamiliardové obyvatelstvo povrchové vrstvy půdy dostává dolů, do „Arktidy“. A z té spodní svěží vrstvy - na „Saharu“. A tak se to opakuje přesně jednou po roce, někdo to dělá i dvakrát do roka, jak na jaře, tak i na podzim. Je dobré, pokud ty mikroorganismy, které to přežily, dostanou posilu ve formě hnoje. Ale ty, které přežily, se ještě musí vzpamatovat. Kdy budou zase pokračovat ve své práci?

Klubo organického země-dělství

Život si s tím opět poradí, obnoví se, ale my znovu jdeme proti němu s rýčem…

Určitě ještě horší je, když těm chudinkám nedáme podporu pro přežití. V tomto případě se z půdy stává tvrdá, nestrukturovaná hmota se špatnými hydro-fyzickými a vzdušně chemickými vlastnostmi. Podvyživená půda je daleko více vystavená erozivním procesům a také více trpí suchem či převlhčením. Úrodnost se stále snižuje.

Ale moudrá příroda to zařídila tak, že na „vysmažené“ půdě rostou bujně plevele. Ty pak po své „smrti“ dávají potravu drobečkům žijícím v půdě, následně se zvětšuje jejich četnost, postupně se regeneruje i úrodná vrstva a země nabírá sílu. Proto na mnoho let nedotčených plochách vznikla černozem.

Spolupráce s přírodou

Na počátku čtyřicátých let dvacátého století zkoumal budoucí národní akademik a dvojnásobný Hrdina Socialistické Práce T. S. Malcev vliv tradiční orby na půdu a vypozoroval, že se touto tradiční orbou podmínky pro život mikroorganizmů zhoršují a že se struktura půdy ničí. A tak dospěl k závěru, že není možné každý rok provádět orbu, ale jen povrchové podmetání a hluboké kypření bez odhrnovačky.

Když se půda obdělává tímto šetrným způsobem, její obyvatelé zůstávají na svém místě a dál pokračují ve své práci.

Tento ploskořezný způsob bez odhrnování našel své uplatnění na polích Západní Sibiře, Altaje, Povolží, Severního Kavkazu, Nečernozemní zóny a na širých stepích Ukrajiny. Ale ještě intenzivněji se používá ploskořez v Americe, kde se více než 15 roků nevyrábí pluhy.

Ale pokud existuje mechanický ploskořez, co nám brání udělat i jeho obdobu pro ruční použití?

Když potáhneme za nitečku

Ruční ploskořez jsem vynalezl po infarktu. Z nemocnice jsem byl propuštěn koncem září, zahrádka byla plná plevele a záhonky sousedů už byly dávno poryté. Vzal jsem do ruky rýč, zaryl jsem jednou, podruhé i… sedl jsem si. Doktoři mě nadarmo nevarovali.

Úrodná zahrada je potěšení, radost. V každém lístečku, stonku, v každé větvičce probíhá takové kouzlo, které nedosáhneme ani tou nejchytřejší technikou. Stačí se projít mezi záhonky a už jste napojeni životadárnou šťávou země. A zase se vynoří otázka: „Co můžu udělat, abych nemusel zanechat zahrádku i přes to, že jsem po infarktu?!“

Jednou jsem byl překvapen tím, jak málo výkonný traktor dokázal snadno a rychle obdělávat pole ploskořezem na rozdíl od toho, jak je to pracné při orbě pluhem. Ze zvědavosti jsem si stoupl na takto obhospodařené pole – bylo pružné! Toto bych si přál na své zahrádce! Ale kdepak, i kdybych traktorový ploskořez - trojúhelník zmenšil až desetkrát, stejně jej nedokážu protáhnout pod vrstvou půdy.

Ale informační nitečka se znovu ukázala. Dostala se ke mně studie agrárního novináře Anatolie Ivaščenka, který napsal: „Prokopij Tichonovič Zolotarjov, agronom z Poltavského kraje (Ukrajina) experimentoval s obděláváním půdy a prohlásil, že není třeba pole ani orat, ani podmetat, ani kypřit, ani vláčet, ale jen osévat a sklízet“.

Je to fantazie! Ale kdybychom tak dokázali zmobilizovat armádu žížal, seřezávat plevel úzkým pevným ostřím, obdělávat půdu po horizontále a pak po vertikále – pak by to bylo možné.

Vymýšlel jsem to roky a nakonec jsem to udělal za tři dny :-)

Pokračování zde

Hodnocení: 
Průměr: 4.2 (5 hlasů)

Spolupracujeme

 


          .